Divočina

Několik týdnů sedím doma. Zaplaven světlem monitoru, vedle hlavy mikrofon, telefon přijímá oznámení. Řeším online klientů, absolvuji videocall, přeposílat fotografie, z repráků hraje hudba, poslouchám podcasty. Píšu, radím, poslouchám. Zabalený v Koko techniky.

Každý rok se to na čas změní. Les se mi zavře za zády, nadhodím si batoh a poslouchám svůj dech. Čtyři dny potu, námahy, pozorování oblohy. Žádný stan, hotel nebo postel, pouze večerní oheň a banda chlapů. Přes den iv noci přijímám počasí tak, jak přichází. Když lije déšť nebo praží slunce, jednoduše jdeš dál. Za celý ten čas nevím o světě téměř nic, protože mě v něm máloco skutečně zajímá. Minulý rok jsem se koupal nahý v potoce, ráno slyšel dusot koní, klepal se zimou, když padala rosa, jedl jen to, co jsme měli s sebou. A tak to bylo v pořádku.

Něco se s mým tělem děje, když ho vytáhnu z komfortu. Nejen s mým. Cosi nastane s tělem každého člověka. Jakoby existovaly části mozku, které se zapnou a takové, které načas přestanou řešit podněty. V divočině mě nezajímá kdo je prezident, nepřemýšlím kolik mám na účtu, ani o tom, zda potřebuji vymalovat byt. Když leje tak, že je jedno jestli si oblečený nebo ne, nic z toho mi nepřipadá důležité. Oheň, voda a jídlo, to jsou skutečné priority. Námaha v divočině mi mění perspektivu.

Těch pár nocí v horách způsobí, že matrace, na který se doma stěžuji, nebo voda v trubkách jsou moderní zázraky. Jedna moje část miluje divočinu a námahu, druhá je nadšená z civilizace a komfortu. Cítím však, že současnost vede Homo sapiens k požitkem … a mdlým, slabým tělům.

To, co jsem poznal v divočině může jen těžko něco nahradit. Jde o překonávání překážek a zároveň pocit, že si součástí něčeho většího. A necítím to tak jenom já. Každý rok je tam spolu se mnou partie opravdových mužů. A všimněte si, jaké nadšení sklízejí reality show o přežití. Je to v nás. Tisíce lidí se vrhají do bláta s touhou být Sparťany, tvrďák a přemýšlejí, zda by přežili v Hunger games.

Dokážu být moderní, civilizovaný gentleman. Ale Gentleman jsme nanejvýš stovky let, mnohem déle jsme byli divocí. Instinkty se nedají jen tak vymazat. Minimálně ty moje mě rok co rok prosí, abych vypnul počítač, neplánoval mentoring, nepsal články, ale sebral nůž, batoh a vypadl do hor. Takto mě potkáte v lesích rozcuchaného, ​​s bradou a v propocené, potrhané košili. Hlavně nadšeného, ​​že jsem uprostřed krásného násilí.

Rád se vrátím do civilizace, jsem vděčný za to, co mi poskytuje. Potřebuji však obojí. Jednou za čas udělat alespoň krok mimo komfortu a nakrmit instinkt. Dokud se to podaří, musí mi stačit studená sprcha ráno, váhy při tréninku, chladný vítr, vylézt na strom. Příroda nabízí mnoho výzev. Jsme stavění jim čelit. Věřte mi.