NÁVRAT …

Byl to skvělý víkend. Těšil jsem se na něj, ještě když ani nebyl naplánovaný. Skvělá parta chlapů, seberozvoj a dnes už i nejlepší kamarádi. Stejně i to všechno, co mě v poslední době začalo nesmírně bavit a co jsem si užíval plnými doušky. Ale pojďme pěkně od začátku. Rozvíjet mužnost, hledat v sobě chlapa, muže – určitě Vám to rezonuje tak, jak mně začalo před pár lety. A hlavně, pokud jste to od otce, ani žádného muže v rodině nedostali.

Můj Mateo to určitě dostane, to vím už teď. No pochopit a uchopit to správné, je to nejdůležitější. Uvědomit si, že rozhodnost a směrování je ve vašich rukou stejně jako nést odpovědnost za vztahy, ve kterých žijete, být přítomen a nakonec přinášet mezi všech radost …, tam jsem směřoval. Já sám jsem se však na této cestě ztratil, resp. nepřišel do cíle. Vlastně, ani jsem nevěděl, že jsem se ztratil. Byl jsem v bodě, kde mi bylo skvěle. V bodě, když jsem v sobě objevil chlapa, muže, bojovníka … Odkryl to, co jsem ani netušil, že v sobě mám. Avšak s jediným nedostatkem.

Chtěl jsem si to nechat jen pro sebe. Žil jsem v sebenaplnění stavu. V takovém, že jsem byl ochoten jít klidně i na druhý konec světa, jen tak sám nebo s nej kámošema, nadlouho a spokojený, s touhou dobrodružství a hledáním, kdo jsem.

A pak přišel ten víkend, na kterém jsem si užíval čas se skvělou partou chlapů, kteří také přišli posílit muže v sobě. Na večerní přednášce jsem pochopil to podstatné. Že jsem se ztratil. Sice na dobré cestě, ale ne se správným cílem a také, že proč jsem se dal na tuto cestu … Je to vlastně velmi jednoduché. Přece, abych se vrátil DOMOV. Cesta kruhu, která začíná uvědoměním si, na čem chci pracovat, která pokračuje rozvíjením a iniciací. Až sem jsem se dostal a jsem za to rád. Avšak kruh jsem neuzavřel tím nejpodstatnějším. Návratem. Vím, zní to tak banální a neuchopitelné. Ale pánové, když na sobě pracujete, nezapomínejte pravidelně se dívat kolem sebe. Odkud a z jakého prostředí startujete. A přineste tu lepší verzi sebe sama do nejen klíčových vztahů, ale i do prostředí, ze kterého jste odešli. Žijte plně objeveného sebe, ale zároveň a současně předejte to, co jste získali, vašim nejbližším. Opravdu jen tehdy to má smysl a to je ten závěr kruhu. Krok, bez kterého nemá smysl žádný seberozvoj ani začínat.

Muž 21. století žije v porozumění sebe a ve vztazích. A síla bojovníka, či moudrost krále, se ukáže přesně v tom, jaké máte manželství, jak vycházíte s dětmi, rodiči a přáteli. Ano, vím, ideální stav neexistuje. A tak i já mám pár vztahů, kde musí přijít nejprve moment odpuštění. A to bude další cesta nového kruhu, avšak již s jasným návratem. A protože podle mě, jak jsem již zmínil, základem muže 21. století je hlavně zvládání vlastních pocitů a blízkých vztahů, tak si půjčím myšlenku od Dalibora Spoke (psychologie.cz), která to krásně definuje:

„Náš vztah nesmíme chápat jako něco, co definuji (vytvářím) já, ale co definujeme (vytváříme) my.“

Pravé tato „neuchopiteľnosť“, tedy uvědomění, že nedržím vše pevně ve svých vlastních rukou, je pro mnohé lidi prvním a zásadním důvodem, proč nevědí ve vztazích fungovat. Definice vztahu podle těchto lidí je něco, co oni sami vytvářejí, proč oni sami bojují, proč překonávají sami sebe a nad čím mají pocit kontroly. Uniká jim, že vztah není můj výkon ani můj majetek. Je něco, co mě přesahuje, co mě musí přesahovat, což nemohu zcela kontrolovat, a co mi proto musí vždy trochu unikat a nepatřit, jestliže se má podařit. Stejně, jako nepatří prvnímu houslistovi v orchestru právě zahraná symfonie. A na druhou stranu, vztah není ani něco, co je tady „náhodou“, což nám dali sudičky do kolébky, na čem nemusíme pracovat, co stojí mimo nás a s čím se musíme „vyrovnat“ nebo co si máme užívat. Vztah je dřina – zeptejte se toho prvního houslisty …

–